pondělí 29. března 2010
Koniklece
Dnes jsem se za větrného, ale celkem slunečného počasí vypravil do Grygova na kvetoucí koniklece(Pulsatilla sp.). Slunce mi přálo, takže jsem nafotil docela hodně vcelku ucházejících fotek. Při příležitosti návstěvy Grygova jsem odlovil jednu kešku přímo u rezervace, kde se koniklece nacházejí. Galerie k prohlédnutí je tady.
pondělí 22. března 2010
Narozeniny Chmelařových
V závěru soboty 20.3 2010 se zZávodnické družstvo zúčastnilo oslavy narozenin sourozenců Chmelařových. Oficiální zahájení se konalo v 19:00, nicméně já jsem dorazil až cca hodinu poté, jelikož čas nade mnou jako vždy zvítězil.
Když bylo zZávodnické družstvo kompletní proběhla gratulace a předání “věcných darů“ a zábava se začala rozjíždět na plné obrátky. Jako zdařilý kousek bych označil dárek pro Lukáše, který dostal sklenici s 2,5 l piva Stella Artois, avšak nejlepší na tom bylo, že zmíněná sklenice, byla zvětšená vinná sklenice.
Domů jsem dostal kolem druhé hodiny ranní a některé pasáže kolem půlnoci se mi trochu rozmazali.
Když bylo zZávodnické družstvo kompletní proběhla gratulace a předání “věcných darů“ a zábava se začala rozjíždět na plné obrátky. Jako zdařilý kousek bych označil dárek pro Lukáše, který dostal sklenici s 2,5 l piva Stella Artois, avšak nejlepší na tom bylo, že zmíněná sklenice, byla zvětšená vinná sklenice.
Domů jsem dostal kolem druhé hodiny ranní a některé pasáže kolem půlnoci se mi trochu rozmazali.
neděle 14. března 2010
Brněnská veselica
Ve dnech 12. 3. – 14. 3. 2010 se konala pod záštitou brněnského studijního celku akce, mnou již nazvána na rajčeti, Brněnská veselica. Celý víkend bylo počasí mírně mrazivé, párkrát mi i zima vlezla za nehty. Za hlavní přínos této akce bych jednoznačně označil seznámení s centrem jihomoravské metropole, návštěvy několika keší a stmelení kolektivu u Modré růže.
Já společně s Terkou Hypi jsme první dorazili do Havliho luxusní klícky kolem třetí hodiny odpolední, kde pobíhal mírně zjančený Havli se slovy „Já dnes vůbec nestíhám!“. Když jsme se usadili, pan domácí si vařil špagety a po počátečním stresu z našeho příjezdu si už spokojeně brumlal pod vousy. Chvíli po nás dorazila Verča, jež se cestou z nádraží k Havlimu mírně zamotala. Ale i přes počáteční nesnáze se k nám dostala včas. V té době už na palubě byl i Zdeněk a jenom jsme čekali na Michala, abychom mohli vyrazit na první etapu společného víkendu – sprint na mapě Kamenná kolonie.
Dle mého orientačně omezenějšího názoru bych označil sprintík za velmi zdařilý a velmi svižný. Na prvním místě se jednoznačně umístil Michal, na druhém Zdeněk, na třetím já, čtvrté místo obsadila Verča v těsném závěsu za mnou a poslední skončila Terka Hypi. Závodu se neúčastnili Závodník, který tou dobou rozjímal ve vlaku a TeTe, jejíž svalstvo na noze nebylo v tomto okamžiku schopné běhu. Po sprintíku jsme se přesunuli zpět na privát, kde probíhala příprava na druhou etapu, jejíž hlavní náplní bude pití piva.
Okolo sedmé večerní hodiny jsme se vykopali směrem steak bar Modrá růže, zZávodnické družstvo však ještě obešlo 3 keše, které se nacházeli po cestě, nutno podotknout, že kromě první kešky jsme zbytek obrazili vcelku obstojně a při dohledávkách se nevyskytl žádný větší problém. Problém nastal až v okamžiku, kdy jsme měli najít Modrou růži. V tom okamžiku jsme mírně zazmatkovali a chvíli jsme tápali v centru Brna.
Nakonec jsme však výše zmiňovaný podnik úspěšně našli a ponořili se do víru piva a slámy*. Když jsem snědl asi 1-1,5 talíř slámy, dali jsme si se Zdeňkem výborný banán v čokoládě s ruskou zmrzlinou a kotlem šlehačky. V průběhu celého večera jsme se všichni, každý dle svých možností, intenzivně napájeli pivem různých značek. Kolem cca půl druhé jsme se rozjeli pomocí rozjezdů** směr Sobotkova 40.
Hned ráno jsem začal komunikovat se svým okolím, a podle Havliho jsem řval na celé kolo, nicméně já si myslím, že můj hlasový projev moc prožíval v důsledku hojného požívání alkoholu večer předtím. Když se konečně všichni vykopali z postele, společně jsme posnídali chleba s medem nebo s meruňkovou marmeládou. V předobědních hodinách jsme vyrazili směrem na Brněnsku přehradu, kde jsme měli jako třetí etapu cíl doběhnout na hrad Veveří a zpět. Druhá skupina si však etapu zjednodušila tím, že jednu cestu chtěli jít pěšky a druhou jet autobusem.
Avšak již na zastávce nastal zádrhel s výherním jízdenkovým automatem, který odmítal přijímat mince a na závěr Verče a Terce ,,sežral“ 30 Kč, což u nich způsobilo nemalý přival zhoršené nálady. zZávodnické družstvo ale na výherní jízdenkový automat vyzrálo, tudíž nás jízdenka za 80 korun přišla každého na 25 korun. Já jsem si nemohl nechat ujít reakci holek, takže jsem se hned na Mendlově náměstí pochlubil výhodnou cenou jízdenky. Zbytek dne nás holky neoslovili jinak, než „Vy socky!“. Když jsme šalinou č. 1 dojeli k přehradě, kde na nás čekal Eda se Zdeňkem, vyrazili jsme směrem na přístaviště. U přístaviště měl Eda auto, kde si někteří z nás nechali věci a již na lehko v běžeckém jsme vyběhli na Veveří. Cestou jsme si mírně zaběhli, ale nakonec, po jednom přelézaní plotu, doběhli k hradu.
zZávodnické družstvo u hradu našlo 3 keše na výbornou. Po nalezení keší se zZávodnické družstvo začalo vracet zpátky, celou trasu si je možno prohlédnout zde. Zbytek běžců běžel zpět hned a keše s námi již nehledal. Po návratu k přístavu jsme se zastavili na jídlo v restauraci u přehrady, odkud jsme opět šalinou č. 1 odjeli na Mendlák a z Mendláku další šalinou na ubikaci.
Tam jsem si na chvíli odpočinul a díky Edově zavolání a mé touze si jít zaplavat, vyrazili s Havlim do bazénu, kde jsme měli sraz s Edou. Pravda, přišli jsme mírně pozdě, ale to již patří k našemu koloritu, takže z toho nikdo nedělal žádné pozdvižení.
Po lázních následoval Edou vedený výlet do údajné hospody, kde údajně dělají výborné hamburgery, avšak nenásledovala ani hospoda, natož hamburgery. Jediné, co mohu jistě potvrdit, je fakt, že lokalizace údajné hospody působila dojmem, že poslední hamburger dělali minulý rok v srpnu. Po určité době hledání jsme si nakonec sedli do restauračního zařízení v centru a každý se najedl dle chuti. Potom již přesně nevím co se dělo, jelikož jsem střídavě (v podstatě pořád) spal na stole. Jenom vím, že jsme se rozjezdem vrátili na ubikaci, kde jsem okamžitě a definitivně usnul.
Dopoledne v neděli jsme ještě obešli několik keší v centrum města včetně keší na Špilberku a rozjeli se do svých domovů (tedy jak kdo). Bohužel Verča s Hypkou nás opustili již v sobotu večer z důvodu nutných záležitostí.
Celkově bych akci označil za zdařilou a doufám, že ji ještě někdy buď na stejném, nebo jiném místě zopakujeme. Za veškeré nepřesnosti zmíněné v článku se předem omlouvám.
* Sláma jsou proužky chleba marinované v oleji s česnekem a solí. Poté se ony proužky osmaží na pánvičce a podávají se posypané čínským zelím spolu s kalíškem sýrové omáčky určené k namáčení oněch proužků.
** Každé město má svoji osobnost a rozjezdy patří do osobnosti města Brna. Každou hodinu asi od půlnoci jezdí autobusové linky, které Vás dopraví skoro kamkoliv po Brně chcete.
Já společně s Terkou Hypi jsme první dorazili do Havliho luxusní klícky kolem třetí hodiny odpolední, kde pobíhal mírně zjančený Havli se slovy „Já dnes vůbec nestíhám!“. Když jsme se usadili, pan domácí si vařil špagety a po počátečním stresu z našeho příjezdu si už spokojeně brumlal pod vousy. Chvíli po nás dorazila Verča, jež se cestou z nádraží k Havlimu mírně zamotala. Ale i přes počáteční nesnáze se k nám dostala včas. V té době už na palubě byl i Zdeněk a jenom jsme čekali na Michala, abychom mohli vyrazit na první etapu společného víkendu – sprint na mapě Kamenná kolonie.
Dle mého orientačně omezenějšího názoru bych označil sprintík za velmi zdařilý a velmi svižný. Na prvním místě se jednoznačně umístil Michal, na druhém Zdeněk, na třetím já, čtvrté místo obsadila Verča v těsném závěsu za mnou a poslední skončila Terka Hypi. Závodu se neúčastnili Závodník, který tou dobou rozjímal ve vlaku a TeTe, jejíž svalstvo na noze nebylo v tomto okamžiku schopné běhu. Po sprintíku jsme se přesunuli zpět na privát, kde probíhala příprava na druhou etapu, jejíž hlavní náplní bude pití piva.
Okolo sedmé večerní hodiny jsme se vykopali směrem steak bar Modrá růže, zZávodnické družstvo však ještě obešlo 3 keše, které se nacházeli po cestě, nutno podotknout, že kromě první kešky jsme zbytek obrazili vcelku obstojně a při dohledávkách se nevyskytl žádný větší problém. Problém nastal až v okamžiku, kdy jsme měli najít Modrou růži. V tom okamžiku jsme mírně zazmatkovali a chvíli jsme tápali v centru Brna.
Nakonec jsme však výše zmiňovaný podnik úspěšně našli a ponořili se do víru piva a slámy*. Když jsem snědl asi 1-1,5 talíř slámy, dali jsme si se Zdeňkem výborný banán v čokoládě s ruskou zmrzlinou a kotlem šlehačky. V průběhu celého večera jsme se všichni, každý dle svých možností, intenzivně napájeli pivem různých značek. Kolem cca půl druhé jsme se rozjeli pomocí rozjezdů** směr Sobotkova 40.
Hned ráno jsem začal komunikovat se svým okolím, a podle Havliho jsem řval na celé kolo, nicméně já si myslím, že můj hlasový projev moc prožíval v důsledku hojného požívání alkoholu večer předtím. Když se konečně všichni vykopali z postele, společně jsme posnídali chleba s medem nebo s meruňkovou marmeládou. V předobědních hodinách jsme vyrazili směrem na Brněnsku přehradu, kde jsme měli jako třetí etapu cíl doběhnout na hrad Veveří a zpět. Druhá skupina si však etapu zjednodušila tím, že jednu cestu chtěli jít pěšky a druhou jet autobusem.
Avšak již na zastávce nastal zádrhel s výherním jízdenkovým automatem, který odmítal přijímat mince a na závěr Verče a Terce ,,sežral“ 30 Kč, což u nich způsobilo nemalý přival zhoršené nálady. zZávodnické družstvo ale na výherní jízdenkový automat vyzrálo, tudíž nás jízdenka za 80 korun přišla každého na 25 korun. Já jsem si nemohl nechat ujít reakci holek, takže jsem se hned na Mendlově náměstí pochlubil výhodnou cenou jízdenky. Zbytek dne nás holky neoslovili jinak, než „Vy socky!“. Když jsme šalinou č. 1 dojeli k přehradě, kde na nás čekal Eda se Zdeňkem, vyrazili jsme směrem na přístaviště. U přístaviště měl Eda auto, kde si někteří z nás nechali věci a již na lehko v běžeckém jsme vyběhli na Veveří. Cestou jsme si mírně zaběhli, ale nakonec, po jednom přelézaní plotu, doběhli k hradu.
zZávodnické družstvo u hradu našlo 3 keše na výbornou. Po nalezení keší se zZávodnické družstvo začalo vracet zpátky, celou trasu si je možno prohlédnout zde. Zbytek běžců běžel zpět hned a keše s námi již nehledal. Po návratu k přístavu jsme se zastavili na jídlo v restauraci u přehrady, odkud jsme opět šalinou č. 1 odjeli na Mendlák a z Mendláku další šalinou na ubikaci.
Tam jsem si na chvíli odpočinul a díky Edově zavolání a mé touze si jít zaplavat, vyrazili s Havlim do bazénu, kde jsme měli sraz s Edou. Pravda, přišli jsme mírně pozdě, ale to již patří k našemu koloritu, takže z toho nikdo nedělal žádné pozdvižení.
Po lázních následoval Edou vedený výlet do údajné hospody, kde údajně dělají výborné hamburgery, avšak nenásledovala ani hospoda, natož hamburgery. Jediné, co mohu jistě potvrdit, je fakt, že lokalizace údajné hospody působila dojmem, že poslední hamburger dělali minulý rok v srpnu. Po určité době hledání jsme si nakonec sedli do restauračního zařízení v centru a každý se najedl dle chuti. Potom již přesně nevím co se dělo, jelikož jsem střídavě (v podstatě pořád) spal na stole. Jenom vím, že jsme se rozjezdem vrátili na ubikaci, kde jsem okamžitě a definitivně usnul.
Dopoledne v neděli jsme ještě obešli několik keší v centrum města včetně keší na Špilberku a rozjeli se do svých domovů (tedy jak kdo). Bohužel Verča s Hypkou nás opustili již v sobotu večer z důvodu nutných záležitostí.
Celkově bych akci označil za zdařilou a doufám, že ji ještě někdy buď na stejném, nebo jiném místě zopakujeme. Za veškeré nepřesnosti zmíněné v článku se předem omlouvám.
* Sláma jsou proužky chleba marinované v oleji s česnekem a solí. Poté se ony proužky osmaží na pánvičce a podávají se posypané čínským zelím spolu s kalíškem sýrové omáčky určené k namáčení oněch proužků.
** Každé město má svoji osobnost a rozjezdy patří do osobnosti města Brna. Každou hodinu asi od půlnoci jezdí autobusové linky, které Vás dopraví skoro kamkoliv po Brně chcete.
úterý 23. února 2010
Bežkařský víkend v Krkonoších
Sešel se týden s týdnem a část zZávodnického družstva (přesně 59,9 %) se zúčastnila lyžařského víkendu (20-21.2. 10) v Krkonoších s bydlením na Náchodské boudě. Počasí se celkem vyvedlo, až na mlhu, vítr a v neděli se k nim přidalo ještě husté sněžení. Stopy byly celkem upravené, až na občasné ,,rozhamtání" od méně ohleduplných turistů bez lyží.
Vyrážel jsem v sobotu ráno autobusem s lyžařským kurzem GJKT. Již první problém nastal v okamžiku, kdy byl Černý důl zacpaný autobusy, a museli jsme čekat, až autobusy před námi vyloží nebo naloží další horské výpravy. Konečně po hodině jsme se dostali k vykládání věcí z autobusu a cca 4 km dlouhého výstupu na Náchodskou boudu. Již po prvním kilometru někteří studenti začali protestovat, že dál nejdou. Zaznamenal jsem i několik pokusů postavit iglú nebo rozdělat oheň na sněhu. Hned jak jsem byl na Náchodské boudě, jsem se převlékl a vyrazil na běžky směrem na Bufet Na Rozcestí. Když jsem se doplížil k Lyžařské boudě, moje plíce nácházeli cca u Lesní boudy, z toho důvodu jsem musel čekat, až mě dorazí. Poté již výstup probíhal celkem normálně, kdy si moje plíce udržovali standardní rozestup 50 m. Z Bufetu Na Rozcestí jsem dojel na pamatník obětem hor, kde jsem si viděl jenom špičky lyží a dál už jenom bílo. Tam jsem se otočil a vracel se na Bufet Na Rozcestí a k Dvorské boudě. Z ní jsem jel po zelené, kterou jsem po asi 200 m ztratil. Tudíž jsem jel intuitivně lesem, až jsem protnul svážnici. Ta byla hladká a široká, tudíž jsem neváhal a jel po ní až na Tetřeví boudy, odkud jsem jel na Lučiny a dále na Černou boudu. Odtud už přímo dolů na Náchodskou boudu. Večeřel jsem výborný gulášek s kolínky a zapil ho několika pivy.
Hned brzo ráno jsem vyrazil po svážnici až k odbočce na Strážné, kde cesta začala nebezpečně klesat a tak jsem vybruslil na Dvorskou boudu z ní tam a zpět na Výrovku a přes Liščí horu dolů. Při sjezdu z Liščí hory jsem si bláhově myslel, že mohu jet traverzem přes louku. Nutno podotknout, že ze začátku to šlo, ovšem až do doby, kdy mi zajeli lyže pod ledovou krustu, a já se zapíchl obličejem do sněhu. Poté jsem se poslušně vrátil na cestu a jel zpět na Náchodskou boudu, kde mě čekal výtečný oběd.
Po obědě jsem si dal šlofíka. Ve dvě hodiny odpoledne jsem odjel směrem na Černou horu nevyjel jsem ale až nahoru, jelikož už mě tlačil čas, tak jsem se na Václaváku otočil zpět dolů. Na Lučinách jsem potkal první družstvo, které mělo za cíl též Václavák. Ovšem výraz první družstvo byl spíše komický, protože každou chvíli se někdo válel po zemi a už na Kolínské boudě padaly návrhy k urychlenému návratu zpět na ubytování. Na lučinách jsem team number one minul s poznámkou šťastné cesty a pokračoval dolů do Pece pod Snežkou, kde mi jel přímý autobus do Hradec Králové.
Celkově bych krkonošský víkend označil za velmi zdařilý a předpokládám, že ještě jednou něco takového za tuto zimu vyvedu.
Vyrážel jsem v sobotu ráno autobusem s lyžařským kurzem GJKT. Již první problém nastal v okamžiku, kdy byl Černý důl zacpaný autobusy, a museli jsme čekat, až autobusy před námi vyloží nebo naloží další horské výpravy. Konečně po hodině jsme se dostali k vykládání věcí z autobusu a cca 4 km dlouhého výstupu na Náchodskou boudu. Již po prvním kilometru někteří studenti začali protestovat, že dál nejdou. Zaznamenal jsem i několik pokusů postavit iglú nebo rozdělat oheň na sněhu. Hned jak jsem byl na Náchodské boudě, jsem se převlékl a vyrazil na běžky směrem na Bufet Na Rozcestí. Když jsem se doplížil k Lyžařské boudě, moje plíce nácházeli cca u Lesní boudy, z toho důvodu jsem musel čekat, až mě dorazí. Poté již výstup probíhal celkem normálně, kdy si moje plíce udržovali standardní rozestup 50 m. Z Bufetu Na Rozcestí jsem dojel na pamatník obětem hor, kde jsem si viděl jenom špičky lyží a dál už jenom bílo. Tam jsem se otočil a vracel se na Bufet Na Rozcestí a k Dvorské boudě. Z ní jsem jel po zelené, kterou jsem po asi 200 m ztratil. Tudíž jsem jel intuitivně lesem, až jsem protnul svážnici. Ta byla hladká a široká, tudíž jsem neváhal a jel po ní až na Tetřeví boudy, odkud jsem jel na Lučiny a dále na Černou boudu. Odtud už přímo dolů na Náchodskou boudu. Večeřel jsem výborný gulášek s kolínky a zapil ho několika pivy.
Hned brzo ráno jsem vyrazil po svážnici až k odbočce na Strážné, kde cesta začala nebezpečně klesat a tak jsem vybruslil na Dvorskou boudu z ní tam a zpět na Výrovku a přes Liščí horu dolů. Při sjezdu z Liščí hory jsem si bláhově myslel, že mohu jet traverzem přes louku. Nutno podotknout, že ze začátku to šlo, ovšem až do doby, kdy mi zajeli lyže pod ledovou krustu, a já se zapíchl obličejem do sněhu. Poté jsem se poslušně vrátil na cestu a jel zpět na Náchodskou boudu, kde mě čekal výtečný oběd.
Po obědě jsem si dal šlofíka. Ve dvě hodiny odpoledne jsem odjel směrem na Černou horu nevyjel jsem ale až nahoru, jelikož už mě tlačil čas, tak jsem se na Václaváku otočil zpět dolů. Na Lučinách jsem potkal první družstvo, které mělo za cíl též Václavák. Ovšem výraz první družstvo byl spíše komický, protože každou chvíli se někdo válel po zemi a už na Kolínské boudě padaly návrhy k urychlenému návratu zpět na ubytování. Na lučinách jsem team number one minul s poznámkou šťastné cesty a pokračoval dolů do Pece pod Snežkou, kde mi jel přímý autobus do Hradec Králové.
Celkově bych krkonošský víkend označil za velmi zdařilý a předpokládám, že ještě jednou něco takového za tuto zimu vyvedu.
pátek 12. února 2010
Ples Gybonu
Dne 11.2. 10 se zZávodnické družstvo zúčastnilo plesu gymnázia Boženy Němcové. Ještě před začátkem jsme navštívili hospodu U Sokolíka, kde jsme se občerstvili několika pivy z důvodu zlepšení nálady mužstva. Hned po příchodu do Aldisu nastal problém s paní šatnářkou, která odmítala připustit naši existenci, tudíž nás asi čtvrt hodiny nechala čekat. Konečně po čtvrt hodině nám oznámila, že má šatnu plnou a utrousila poznámku na téma těžký životní úděl šatnářek. Když jsme jí ukázali volný věšák s číslem 65, zkoušela nám namluvit, že se tam vejde pouze jeden kabát. Nakonec nám kabáty pověsila dva v důsledku neodolatelného zZávodnického šarmu:-) Po šarnářské eskapádě následovalo šerpování a maturitní videa, které už jsou dle mého už trochu ohraná. Když konečně chvíli po desáté hodině skončilo šerpování, začala hrát kapela EGO se kterou jsme s protančili přes půlnoc. Kolem druhé hodiny jsme odcházeli domů. Tuto akci bych rozhodně považoval za vydařenou, nicméně veřejně kárám Závodníka, který díky své totální nechuti k tanci netančil ani jednou. Uděluji mu -5 bodů do celoroční zZávodnické soutěže.
úterý 17. listopadu 2009
Sváteční trénink
17.11. jsme se s MaFe domluvili na trénink před nočákem dvojic(více o tradičním nočáku - http://nocnikufr.mazec.org), který se koná za týden ve středu. Vyráželo se z mého bytečku a ještě se přidal Karel, bez MaTo, že prý nějak laboruje s nachlazením. Nakonec zdoláno pěkných 13km a po cestě nalezeny dvě keše :o) Jedna na Výskytu a druhá Na Olšině.
pondělí 16. listopadu 2009
Tak konečně založen zZávodnický blog
Zde vás budeme informovat o akcích konaných závodnickým družstvem
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)