OH 90° a rozloučení s garminem

Někdo by mohl mít problém s rozklíčováním názvu, stačí ovšem nenechat se zmást. Přidejte trochu matematické gramatiky a špetku fantazie a z devadesáti stupňů vám vyskočí slovo kolmo, což už dohromady dává skoro lidový nadpis Orlické hory kolmo, rozuměj na kole. A protože se pohybujeme mezi zdatnými a udatnými účastníky Bike Adventure, mohu prozradit, že tato akce měla hodně blízko k BA Challenge, ovšem svým extrémním pojetím je úplně někde jinde.

Aspoň takhle jsem mohl strašit místně neznalého kolegu z (Fakulty) architektury, který se odhodlal a na konci července 2014 zamířil okusit orlické terény a vzduch. Slovensko, země jeho původu, nabízí mnoho přírodních krás a vyšších hor, ale zážitky a charakter, jaký nabízejí OH, jsou jedinečné.
A protože byly v plánu jen dva dny bajkování a hory jsou přeci jen hory, plánuji nabitý program. Sedám střídavě k mapě a počítači, vymýšlím varianty a pro inspiraci otevírám článek od kluků z trail-busters.cz. Hurá, cesty jsou naplánovány a program taky. Je páteční odpoledne, sedáme stroje a vyrážíme a s nákladem na zádech míříme do kopců.
Plán je jasný, hned po vyjetí nastoupat téměř maximum výškových metrů přes Šerlišský mlýn na Masarykovu boudu, což je rozcvička tak akorát a nahoře radši dáváme pauzu. Další cesta nás vede po technickém hřebenovém trailu, kopírujícím „čáru“, a to až na Vrchmezí, odkud sjíždíme k hraničnímu přechodu nad Čihalkou a poté míříme do Polska. Následuje Zielenec, další ztrátu nadmořské výšky pak představuje sjezd po mizerně značené zelené, ale jinak bychom se jen stěží dostali k našemu dnešnímu cíli, kterým je Přírodní rezervace Czarne Bagno/Topeliska. Pro střední Evropu atypická bažinatá krajina s převahou bříz a klečí, kde jsou na dosah ruky od chodníčku mraky borůvek, kde mají nedávno opravenou vyhlídkovou trasu a trochu překvapivě také rozhlednu. Návštěvu každopádně všem doporučuji.

Přírodní rezervace Czarne Bagno, Polsko. (http://instagram.com/theremi)

Po intenzivním vizuálním zážitku přírodního charakteru následoval neméně intenzivní výjezd téměř až do nebe, chvilku jsme jeli po silnici a pak modrou na sedlo na Šerlichu, kde se nezastavovalo, ale zamířili jsme až na Velkou Deštnou, královnu Orlických hor. Vzhledem k strategickému umístění (nedaleko studánka) zde byl vybrán terén pro bivak. Téměř okamžitě po zalehnutí jsem pak usnul.

Západ slunce z Velké Deštné. (http://instagram.com/theremi)

Je ráno, budí nás slunce, snídáme, balíme věci a vyrážíme. Opět přes studánku, ale to již napovídá, že jedeme na druhou stranu, na východ. Velkým překvapením pak je spousta lidí, která se tu takhle poránu vyskytuje, ale až poději mi to dojde. Právě totiž probíhá pěší ultramaraton Týnišťské šlápoty. My nicméně necháváme tyto šílence za námi a nevracíme se na hřebenovou asfaltku, místo toho volíme příjemnou vrstevnicovku na jižním úbočí, jejíž závěr si však bohužel moc nepohlídám a tak dojde na tlačení kol lesem. Ale jsme Pod Homolí, to je hlavní. Zatímco většina cykloturistů by volila pohodlnější variantu zpevněné cesty, my vybíráme opět tu náročnější a pouštíme se do ní. Jedeme nahoru, dolů, nahoru, prohlížíme Kunštátskou kapli, profrčíme přes Pěticestí a míříme stále dál za hlavním tahákem - opevněním ze 30. let. A protože na Slovensku takového nic moc není, je co ukazovat - cestou zastavujeme u několika řopíků, ale příliš štěstí nemáme, bývají zamčené, lepší to je u Srubu Průsek a ještě lepší na Anenském vrchu, kde nejenže vystoupáme na vrchol, ale také slezeme do podzemního patra bunkru, kde se náramně hodí o-čelovka. Nezbývá však tolik času a tak opět v sedlech míříme až na Haničku, kde nám jen těsně unikne možnost prohlídky a tak vezmeme zavděk vystavenou vojenskou technikou, občerstvením a chystáme se to točit domů. Volíme nejkratší trasu Říčky - Zdobnice - Deštné a už by to vypadalo na pohodlnou jízdu, když vtom musíme píchnout. Oprava defektu pak vyzkoušela naše znalosti a neznalosti o problematice lepení prasklé duše, už však jen vystoupáme na Luisino údolí a poslední sjezd je náš a je hotovo, konec, OH máme celé v malíčku (tedy skoro).

Jiráskova horská cesta, značená červeně. (http://instagram.com/theremi)

Tady pak končí to dvoudenní putování, čím kratší, tím intenzivnější, nabízím však každému, aby sám přijel a vyzkoušel, co je na tom pravdy.


A proč loučení s garminem? Protože jsem skončil s reprezentací a původní avizovaná možnost odkupu pak nebyla možná, chtěl jsem ten sporttester ještě jednou vytáhnout a trochu ho u nás provětrat. První den jsem bez problémů změřil, avšak na druhý mi příznačně vypověděl službu a baterku jsem jen tak sám od sebe dobít nedokázal. A aby toho nebylo málo, poslední záznamy k dispozici nemám, já jsem na ně totiž zapomněl. Škoda, nechť je tedy Svaz využije důsledněji.