AMČR v běhu na lyžích a děkovačka

Tak jak začít.
Asi od začátku, žejo.
Když mi poprvé přišlo na mysl (mozek spíš ne, po zkouškovém se pohyboval na půl cesty k ledu), že se vůbec koná něco takového, jako je ''Akáda'', téměř jsem tomu nevěřil. Jak je možné, že jsou schopní naplánovat závody doprostřed týdne, když má být volno? Do paměti jsem si tedy uložil 10.-13.2.2014 a Nové Město na Moravě k tomu.
Dobře, oficiální začátek byl už v pondělí, ale i tak to byl nezvyk a skutečným oříškem se stalo hledání propozic. Tuto první bitvu jsem však úspěšně vybojoval a s ní i zařizování všeho potřebného.
Pak nastal Den D.
Vlastně C, protože v to pondělí se ještě nezávodilo, ale v mém případě se pouze jednalo o přesun na pozice, a to za využití veřejné autobusové dopravy a následně i jilemnického přibližovadla, za což jsem jim vděčný a díky, díky. Pak jen ve zkratce, příjezd na Penzion Pegas na Třech Studních, ubytování v chatkách, večeře a očekávání závodů.
Hned v úterý bylo na programu 10 km klasicky s intervalovým startem, což je má oblíbená trať, ale spíš možná bývala - v letošním tréninkovém rozpoložení to pro mě byla cesta peklem a i když jsem statoval s osmičkou, do cíle jsem dokázal přijet asi desátý, nepochopitelné, já vím. Výsledek byl ještě o něco horší, konečné 14. místo však už patří do propadliště dějin. Nicméně bylo jasné, že takhle to dál nepůjde - byl tu konec lyžování, návrat na základnu a odpočinek... Ale na večer byla v plánu společenská prohlídka místního restauračního zařízení, což bylo naší skupinou kvitováno s povděkem (jako rozptýlení po i před závodem) a i přes dřívější návrat a zanechání některých členů výpravy téměř osamocené v Yukonu se večer hodně vydařil a můžeme říct, že to bylo fajn. Ale tímto programem se už zákonitě dostávám do středy, čímž se přiblížily i štafety a vlastně ten slavný den.
Po mnoha dohadech s naším vedoucím panem Bulířem jsme se usnesli na tom, že mým úkolem bude jet třetí úsek. Ale ne, co kecám, vždyť jsme měl jet ten první. Abych se nehádal sám se sebou, jel jsem oba. S úderem desáté hodiny dopolední jsem se se startovním číslem 4/1 a ''jmenovkou'' ČVUT Praha postavil k prvnímu pětikilometrovému klasickému úseku, na kterém jsem si dokonale spravil chuť a stihl předávat Šárce Zelenkové na průběžném druhém fleku, která byla spolu s finišmanem Honzou Čechem hlavním strůjcem výborné mázy. Děkuji vám, kamarádi.
A díky i za skvělý závod, následný třetí úsek za štafetu č. 22 jsem si spíš užil, než abych ho jel na celkový výsledek a tak jsem ani nemohl spatřit, jak si frčíme pro výsledné třetí místo. Konec závodu, následovala nepovinná společenská konverzace, vyhlášení a téměř nekonečné stahování a smývání lyží.
A jelikož jsem se již ve středu potřeboval vrátit do východních Čech, nezbývalo mi nic jiného, než opět využít tří autobusových spojů a společně s vakem na lyže procestovat půl republiky. Ještě štěstí, že jsou tak ochotní řidiči, že jsem měl ten vak dvakrát místo spolujezdce. Fakt díky.
Ale to už je konec, třeba i pohádky.